59. Vytáhly časy oponu,

Vytáhly časy oponu,

ze jíní svět a ledu –

já v hlavě staré pohádky

z minulých časů předu.

K paláci ze mhy most se pne,

ze křišťálu jsou stěny

a okna jako duhy zář,

park ze stříbrné pěny.

Na trůně z perel královna,

má sněhobílé šaty,

zrak snivý upřen k severu,

kol těla pás je zlatý.

Ta srdce moje zaklela,

že za ní touží světem,

a kdy povzdychne duše má,

je vzdech ten zimním květem.