6. července 1415.

Domeček bílý v dlouhé řadě chýží

na snivém prahu Blanice;

nizounkých oken břečtanovou mříží

paprsek matný nesměle se plíží

v tajemné přítmí světnice.

Tam nakloněna nade bible knihu

stařenka klímá uvadlá,

myšlének teskných starostlivou tíhu

sen dobrý snímá, skláněje se v mihu

na víčka hořem zapadlá – –

Pod okny lípy větev zádumčivá

předtuchou bouře ševelí,

v jizbičce tiché víc a víc se stmívá

a rudým žehem blýskavice divá

roztíná obzor zatmělý.

Při dálné bouře temném rachocení

procítá chorá stařenka,

ve vzduchu mizí zlatokřídlé snění

a duši bodá ve bolestném chvění

palčivá zase myšlénka:

„Jak vede se ti, nebohý můj Jene,

v té zemi cizí, bezcitné? –

zda zahynu zde v tužbě neskojené,

či v oko moje věčně zaslzené

naděje přece zasvitne:

Uzříti tebe v zlaté světců záři,

již vdechne Bůh ti na líci,

až apoštolský úkol tvůj se zdaří

tam v bohopustém onom ve Samaří,

v té nehostinné Kostnici – –“

V tom – hromný výkřik z bouře běsných retů –

po jizbě záře modravá:

před okny lípa – ve plamenném znětu,

vrhnuvši v okno hrstku bílých květů,

rozťata bleskem skonává...

Stařenka chví se – na kolena chýlí

a ruce spíná k modlení...

„Jak vede se ti, synáčku můj milý?...

Ó Pane, chraň jej v hrůzyplné chvíli,

mně smutno o něj k šílení!“