6. Dík, že pro mne není vnady více,

Dík, že pro mne není vnady více,

slepým že jsem až až k nevíře:

sladké oči, krásné dívčí líce,

že mně vše to shnilo v papíře!

Co prý ještě teď mne spasiť může?

Zem se před mnou halí do mraků...

A já přece opěvám své růže –

ale ve růžovém tabáku!