6. DUBNA ROKU 774.

Hle, králi jasný, stal ses mečem církve

i patriciem města apoštolů,

a zbožně, jak se na křesťana sluší,

tys po kolenou stoupal stupni chrámu

k svatému hrobu mučenníka Petra,

kde dopřáno ti bylo, abys vyřkl

své prosby všecky ku klíčníku nebes –

tož slušno, bys též ty dal sluchu přáním,

jež svatý Petr mými ústy hlásá.

Hleď, předchůdce tvůj, velký Konstantinus,

když přemoh, osvícen byv světlem víry,

za nebes pomoci a zbraní vyšších

odpůrce svého, lotra Maxentia,

tu uznal, že dá božího co, Bohu,

Řím opustil, kde leží těla světců,

zem italskou, jež okolím je Říma,

a v dáli postaviv si nové město

dal Italii s Římem světci Petru.

A listinou a pečetí dar stvrdil

a dokument ten leží v hrobě světce

na srdci jeho. Šel pak zbožný císař,

když nastal čas, by odplatu vzal v nebi,

všech zemských tvorů nutnou cestou. Umřel.

A jiné pokolení, jiní vládci

nastoupli po něm, jak dí písmo svaté,

kdož neznali už Josefa. Ti vzali

císařův odkaz světci apoštolu

a jako lotři o dědictví Pána

pod křížem kdysi podělili sebe.

A jako tehdy, taktéž ani nyní

Bůh andělům svým nedal sestoupiti

a bíti škůdců, čekaje, až vstane

cit povinnosti v prsou těch, jimž dáno

být králi lidu, strážci víry jeho.

Nic nestalo se. Potupen byl v hrobě

vévoda Petr, Bohu vzato bylo,

což božího jest. A ten svatý Petr

tak k tobě nyní volá, jasný králi:

Na přímluvu mou Bůh ti ráčil dáti

moc, slávu zbraní, zdraví, světlo víry –

ty hleď, bys vrátil mně, což bylo mého!

Biskupe římský, patř, už otci mému,

paměti blahé králi Pipinovi,

psal psaní Petr apoštol. Já tenkrát

byl hochem ještě. Petr velmi prosil

a hrozil pekla ohněm tělu, duši,

jestliže Pipin ihned nevytrhne

a nezbaví Řím langobardských mečů

a neochrání dědictví mu jeho.

Dnes stejnou žádost nese světec ke mně.

Jak možno, on, jenž rybářem byl v žití

a chudým mužem, že se tolik stará,

jsa mrtev, o bohatství toho světa?

Tvá otázka je místná, jasný králi.

Byl rybářem, je pravda. Mužem chudým.

Však na světě, kde Pán, vzav úděl lidský,

byl prostým člověkem jen, který chodil

od města k městu, živ jsa z darů zbožných

a z klasů pole, vzešlých podle cesty –

tu Petr, z učenníků jeho jeden,

být více nesměl nežli mužem chudým,

jak správně také praví svaté písmo,

že nad mistra být nemůž učenníka.

Leč v nebesích, kde Pán a mistr jeho

v své slávě na stolici boží sedí,

učenník Petr povýšen byl náhle

na knížete všech světců apoštolských,

a tu je zřejmo, že má jiná přání,

než prostý rybář, kterým býval kdysi.

Že časem vše se mění, sám též vidíš.

Když merovingský král, jenž vládl Frankům,

než soudem světce Petra přenesen byl

i titul krále tam, kde vláda byla,

tož na Pipina, otce tvého, králi,

když Meroving ten cestovati volil

z chudého dvorce, jenž byl bytem jeho,

tu párem volů jel a pasák stáda

ten vůz mu řídil. Ty však, jasný králi,

na koni jedeš v rytířů svých středu

a palác máš a služebnictva hojnost –

proč tedy divíš svatému se Petru?

Víc nechce, než co bylo kdysi jeho,

víc nežádá, než obnovení toho,

co Konstantin dal. Že jde k tobě s prosbou,

je spravedlivo. Pro tvé velké ctnosti

meč Konstantinův v držení dal tobě,

pominuv byzantských i jiných vládců,

a otci tvému, nedávno je tomu,

dal, oč byl žádán. Tož to vše, co čeká,

jest jenom vděčnost synovského srdce.

Však, pověz, biskupe, mi ještě jedno:

Kdys vládl dobře mečem svatý Petr,

mně čtli, že ucho uťal v rozhořčení

z těch jednomu, kdož přišli zatknout Pána;

než nyní, povýšen byv na knížete,

zdá se, že ztratil bojovného ducha

a rvát si nechá věc svou jak strom v poli

ovoce s větve svojí nakloněné –

jak tedy dědictví mu opatřiti,

by zas je nezloupila lotří ruka?

Jak osiřelé jiné kraje v říši

ty dáváš v léno baronům a pánům,

tak apoštol chce, aby panství jeho,

jsouc částí říše tvojí, bylo v správě

biskupů římských. Ty pak, strážce jeho,

jsi jeho pavezou a jeho mečem,

ty ochráníš je proti nepřátelům

vnějším i vnitřním. Volby řídit budeš,

z nichž Petrův nástupce má k správě vyjít.

Nic nestane se bez vědomí tvého

a vůle tvojí. Za to svatý Petr

své požehnání praporům dá tvojim,

až poneseš znak Kristův v kraje bludů,

a Hospodin tě ozáří svou slávou

a štěstí spočinout dá na tvém rodě

do budoucnosti časů nedohledných.

Nuž, biskupe, dej sestoupit nám v hrobku

knížete Petra. Listinu ať spatřím,

jež Konstantinem vystavena jemu,

na jeho srdci leží. Rád chci potom

zavolat Etheria, jenž můj notář,

by podobný spis tomu vyhotovil,

a podpisem a pečetí jej stvrdím.

Ty pak vlož v hrob jej k listině té prvé.

A jist jsi, že mi apoštol vše splatí?

Dá Sasy potřít, Thassila a Friesy?

Jako že živ jsem! Nuže, pojďme v hrobku!