6. Fichtovi.

V studovně své mudrc Fichte

Sebe sám i vesmír stvořil,

Četný pak, též tvořit dychtě,

Se mu žák hned dvorně kořil.

Já až trnu. Pak se táži:

Celé světy tvořit moha,

Zdali pak se opováží

Nějakého stvořit boha?

Nechtěl. Snad jej hromovládný

Z bájek děsil světobůrce,

An by rachot mu byl snadný,

Jímž by svého zabil tvůrce.

Bláhový ty tvořiteli!

Myslím, na tvém rovu stoje,

Kosti tvé již na prach ztlely,

A tvých žáků pošly roje.