6. Haničko rozmilá,

Haničko rozmilá,

vy se mi líbíte,

ani to nevíte,

jak vás mám rád!

Oni mi to lidé nepřejou,

zlost si na mně proto vylejou –

ale přec vám musím ke svátku

psaníčko psát!

Maminka zlobí se,

Haničko rozmilá,

že jste mi slíbila

hubiček moc.

Ale ať se zlobí sebe víc,

nepomůže jí to zhola nic,

tisíc jsem vám poslal hubiček

na dobrou noc.

Kýž bych tu nyní měl

zlatou svou Haničku,

v očích i na líčku

hrál by jí smích.

A ten smích hrál by jí na líčku,

až bych jí vzal zase hubičku,

až by jí ten hlásek zvonivý

v hubičkách ztich’.

Haničko rozmilá,

s hubičkou, s kytičkou,

s písničkou maličkou

přicházím k vám.

Vy to možná ani nevíte,

dneska že svůj svátek slavíte –

a jak bych ten svátek oslavil,

nevím já sám!

S hubičkou, s kytičkou,

s písničkou maličkou

Haničku celičkou

zlíbal bych dnes.

Ale maminka je tuze zlá,

Haničku mi z Prahy odvezla,

jistě chce, by někdo do zelí

venku mi vlez’!

Řekněte mamince,

Haničko rozmilá,

to že se zmýlila,

zmýlila přec!

Však my se přec jednou vezmeme,

Haničko, vy zlaté dítě mé –

pokazit nám lásku v srdíčku

těžká je věc!

Haničko rozmilá,

předrahé dítě mé,

my se přec budeme

milovat dál!

Ať se kdo chce zlobí sebevíc,

nepomůže mu to zhola nic –

však já vám přec dneska ke svátku

písničku psal!