6. Hrdličák.

Na řadě byl řečník hrdličák,

nejsladší a nejdvornější pták;

sněmu zrak a sluch by vnadil

poklony své cukrem sladil.

Bylo ticho; jemu hned

plynula řeč jako med.

„Slyšeli jsme moudré řeči

o tom velkém nebezpečí,

anož hrozí národu

ze zrady a podvodu.

Oh ta cháska odrodilá

co že nám to učinila!?

Ve šlechetná stará hesla

rozoumek svůj mladý vnesla

křičíc: „My jen národu

plnou nesem svobodu!“

Ano pro svou osobu,

nám však kují porobu,

v nížto bídně zhynouť máme,

jimi-li se svésti dáme.

Nevázanosť kdo má rád,

otcům svatý tupí řád,

činí sebe odrodilcem,

šeredným jest provinilcem.

„Rovnosť v drahé vlasti všude

naší snahou vládnouť bude!“

V ušlechtilém tomto hesle

libuje si plémě kleslé?

A proč skutkem jako proutí

milou rovnosť divně kroutí?

Pokud sami nejsou v čele,

moudré vůdce haní směle;

stále svou je hyzdí vinou,

pořád svou je špiní špínou,

až svým křikem ve tmu sklátí

rozum méně jasných hlav,

a jich řvavou na rub zvrátí

klidný pokrok, dobrý stav.

Odštěpencům krásné heslo

do rukou má dáti veslo.

Zmocní-li se loupeží

v společenstvech otěží,

provozují „rovnosť“ svou

krutě pýchou ohyzdnou;

stejně, rovně toho moří,

kdo se jen jim nepokoří.

„Bratrství vám my jen nesem,

to se proudiť bude lesem,

libovonnou naší vlastí!“

Tak řvou štváči, ale chrastí

ostrými již svými spáry,

mezi bratry nosí sváry.

Nebyl rod náš rodem bratrů,

pokud zlý duch tu zlou chátru

v našem lůně nezplodil

a čásť bratrů nesvodil?

Bratrskou-li bude cháska,

jížto schází svatá láska,

kterouž věčný Tvůrce sám

do srdéček vštípil nám?

Bratrstvím jen zevně trousí,

ale tajně bratry rdousí!

Volnosť, rovnosť, bratrství,

v pravé lásce jen se skví;

lásku tu nám Tvůrce hlásá,

v ní jest blaho, v ní jest spása;

kde se Tvůrce zapírá,

tam hned láska vymírá.

Nevěrců se vystříhejme,

rozhodně jim výhost dejme!

Běda jejich spojencům,

dospělým i kojencům!“

Hrdličák se poklonil,

a dřív skromně vzadu byl,

nežli se mu přestala

vzdávať hlučná pochvala.