6. Modlitba má dne 26 července 1818.

O Ty, jehož tam slunce se v oslavě,

Jak čáka věčná nad smrti oudolím,

Pokojně vznáší, a spějícý

K chvále budí hlasy díkočinné:

Ty outočiště lásky a původe

Její! v slzách já ohnivě před Tebou

Padám na oltář, kdež radostné

Zhůru letí k Tobě tvorstva díky.

V slzách tužebných, v rozkoše výtrhu

Tichém; jsemť, Otče, jsem milován Tebou!

Skláním se, v důvěrnosti vděčné

K Tobě rukou vznesa, tvorcy svému.

Plnost Ty ráčils lásky darů mně dát.

Ty mysli mocné křídla zapůjčuješ,

Ty ctnosti rozkoš dals, a věrné

Srdce a přítele cytlivého.

Však výše pálá horlivě díka má!

Podál domácý lůna milosti jde

Má stezka bouří; však Ty chráně

Strážce milého mi dals na průvod.

Opuštěný jsem v života bráně stál,

An černě vůkol mračna se snášela,

Jedoblivé y zlobné*) hrůzy

Hnaly na nezbrojenou nevinnost:

Tu aj utrpné, vlídně co mátino,

Mne pojme rámě; z víru, propasti té

Vyňat, za ním na lásky křídlách

K cýli letím směle palmovému.

Dej z těchto zřídel, dej, o Všelaskavý!

Mně čříti moudrost; v kůru nebešťanů

Chvíl sem se, když ten hlas milovný

Posvěcoval mě k činům hrdinství.

Nezemru věčnou nikoli já smrtí!

Záblesk nebeský, krásu svatých duší

Viděl, viděl sem já tělesně:

Téť nebaví země stíny mrtvé,

Nýbrž v domácý světla se okresy

Vrátí, kde jasná jí kyne odplata:

Kde já za ní v Tvé, Otče věčný

Lůno vyšvihnu se nesmrtelně.