6. Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá

Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá

Velkokvětně zrostla v strom, tak nebesáhlý,

Že co listů šum, co jisker prška hravá

Nebes hvězdy souzvukem svým skrz něj táhly!

Na hoře jsem stál – a srdce moje blahé

Rostlo u nadšení šíř i výš a výše,

Že by byla mohla zem, co ptáče nahé

Ve svém teplém hnízdě, hřáti se v něm tiše.

Na hoře jsem stál – a Titanové hrdí

Myšlének mých přepychou jinošsky jarou

Tloukli na strop nebes démantově tvrdý,

Zhynout chtí, neb vrhnout v nic sfinx žití starou.

Smrt jsem v pouta skút chtěl silou Storukána

A co Atlas na se vzíti světská muka!

Takto jsem se rouhal pýchou velikána,

A přec se mě netkla, Pane, tvoje ruka!

Na peruti bouře dech tvůj kol mne vane,

A já prosebně své ruce zpínám k tobě

Čekaje, až blesk – tvůj posel svatý – zplane

A mě žhavým celováním vezme k sobě!