6. Otče drahý! snad ještě spíš,

Otče drahý! snad ještě spíš,

Co se děje, o tom nevíš;

Jenom oknem ven

Semo na nás se podívej

A pak radostí zaplesej;

Z lože zmizel sen,

A nám z něho krásný,

Jako nebe jasný,

Zkvetl slasti den.

Šedesátkrát zmládly sady,

Tolikkrát jich sstárly vnady

S Tebou, otče náš!

Jako dítě vedly Tebe

Ve nevinných slastí nebe,

Jak to ještě znáš;

„Mladý věk jest krásný,

Jako nebe jasný –“

S slastí říkáváš.

Pak jsi kráčel – jinoch mladý –

Růžovými žití sady

Tok co proudných sil;

Vůkol Tebe vykvétaly,

Na Tě se čárovně smály

Růže ladných víl;

„Juna věk jest krásný,

Jako nebe jasný –“

Často’s k nám mluvil.

Z růží juna muž se’s zrodil,

Statně žitím by’s se brodil,

S Tebou choti šla;

Člun Tvůj šťastně žitím plynul,

Dítky vroucně’s k ňádrům vinul,

Jež Ti podala.

„Muže věk jest krásný,

Muže věk jest spasný –“

Řeč Tvá bývala.

Nyní věku branou úzkou

Kráčíš stezkou kmeta kluzkou;

Ó, jak blaze Ti!

Zdaž ne opět v zanícení

Zvolať možno Tobě není,

Jako jindy vždy?

„Starcův věk jest blahý,

Plný sladké snahy –

V dítek náručí.“

Otče drahý! již již nespíš,

Kéž nás přece zde uslyšíš

V narozenin den;

Radosť větší hned pocítíš,

Když kol sebe nás uvidíš,

Jsmeť my Tvoji jen.

Dítky Tvoje pějí,

Blaho Tobě přejí

V narozenin den. –