6. únor 1865

To bylo smutnosmutné vzpomínání

a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!

Po nábřeží jsem chodil bled a tich,

mé oko klížil chladný, ostrý sníh: –

nejkrásnější to měla býti pro mne noc,

v ní vrcholiti mělo moje žití celé,

v ní měly oživit se sny mé smělé, –

a z všeho blaha mám jen truchlé vzpomínání

a před sebou tu truchlou, dlouhou noc.

Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá,

nade mnou visí nebe mrákotné, –

a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá:

kol mne se povoz za povozem kmitá,

tam uvnitř vozu snad se náděj splítá,

tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče –

a anděl můj, ach – anděl můj snad pláče!

Má mysl rychle sobě obraz složí,

a duch můj zří Tě chorou dlít na loži.

Dnes po prvé měl mladosti Tvé květ

zazářit v lesklý, bájůplný svět,

v tem svět, jejž Tvoje nezkušené oko

si staví vysoko, až převysoko,

v ten svět, jenž líčil se Ti jako ráj,

jak věčně stálé jaro, věčný máj!

Ach svět ten není krásný jak Tvůj sen –

Ty však to nevíš, želíš první ten svůj den,

a na tváři máš úsměch přece místo lkání, –

však znám ten úsměch, je v něm odříkání!

A dále fantasii truchlou nesu:

Tvá sestra milá hotova již k plesu,

šperk, květy, šatů bohatost

zvýšuje mládí zářící jí skvost –

však v oku jejím slza slzu klame;

vždyť všichni s Tebou cítí Tvoje tísně

a všichni vědí: radosti již výhost dalas,

svou první radost smutně pochovalas.

A slzy Tvoje, tajně plakané,

ty slzy jsou jim bílé perly samé,

a vzdechy Tvoje jsou jim truchlé písně,

byť třeba tajůtajně utkané!

To je ach smutnosmutné vzpomínání

a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!

Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá,

nade mnou visí nebe mrákotné –

a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá:

kol mne se povoz za povozem kmitá,

tam uvnitř vozu snad se náděj splítá,

tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče –

a anděl můj, ach – anděl můj teď pláče!