61. Od lidské se vzdálil od veleby,

Od lidské se vzdálil od veleby,

Kdo se k plesu má neb ku pláči,

Právě jak se nebe obláčí,

Ku přírodě chodě na pochleby.

Kdo v tom hodláš rovnati se nebi,

Nečiň, jak když v divém chomáči

Černá bouř se po něm roztáčí,

A blesk siká zlobně v zemské žleby.

Aniž bývej jako lehké mraky,

Jenžto škádlí patřitele zraky

Prázně nebes prosahujíc dláhu.

Ty zříť v sobě dávej nebes bláhu,

Podob nebe, když se směje z modra,

Ať jest z tebe každá duše bodra.