61. Ven nad bory se měsíček

Ven nad bory se měsíček

jak upomínka noří,

a safírové klenutí

to hvězdami jen hoří.

Kolkolem sladko, volno tak

a země nebi blízká,

však mnohý, mnohý schází tu

a srdci se tu stýská.

A oko maně bloudí v dál,

kam smutně měsíc šeří

na hroby polou zapadlé

pod růžovými keři.