62. Nehodlám Tobě, otče, přáti,

Nehodlám Tobě, otče, přáti,

bys velikého nabyl jmění;

jež asi dneska něco platí,

však zítra snad už ničím není.

Nehodlám vznášet zbožných přání

k mocnému dárci na nebesku,

by, po čem leckdo se tu shání,

Ti poskyt’ hodnosti a lesku.

Nežádám také za pohodlí,

jež v nectné prázdni sobě hoví;

zač duše má se pro Tě modlí,

to kratičkými vyřknu slovy:

Dej dlouhý věk Ti dobré nebe;

dej zdravé tělo, mysl čilou,

bys dlouho bavil nás i sebe

nejednou prací ušlechtilou.

Dej Tobě vše, co smrtelníku

můž’ k zdaru být a ku ozdobě;

dej Tobě dojít čestných díků

a uznalosti v každé době.

Až svých pak dnů vyprázdníš číši,

a dojdeš cíle pouti zdejší:

pak v jasné ideálů říši

měj život nový – blaženější.