62. Skryl se Říp a Libušina dvora

Skryl se Říp a Libušina dvora

Zlaté sídlo téměř spatřeno,

Ano náhle slunce zatměno,

Srdce strach a nohy jala vzdora:

Kde jsem? kam jdu? A co za potvora

Tam své kostmi věnčí temeno?

Čí krev, hroby? – A v tom zakleno

Hromem z Krkonošů: „Bílá hora!“

Zpátkem noho, s hory nade každou

Černost tmavých nocí černější,

Medea to česká s dítek vraždou!

Milek slzy s oka mého zetře,

K Vltavě pak cestou přímější,

Neseme se v libědchnoucím větře.