63. Když na Tě zřím, jak buď své skláníš tělo,

Když na Tě zřím, jak buď své skláníš tělo,

neb ruce zvedáš ku práci a dílu;

jak dere pot se v skráně Tvé a čelo,

a jak Ti často napnout um i sílu;

jak musíš, chceš-li políbit mě v ret,

buď zvednout mě, neb níž se uklánět:

tu z plné duše přeju si, bych spíše

té, jako Ty máš, dospěl těla výše;

tu přeju si rychlejší míti zrůst,

bych dosíci moh’ sám Tvých sladkých úst;

a přeju si mít aspoň tolik sil,

bych trudu Ti a práce polehčil. –

Měj strpení: jen ještě ňáký rok,

pak postavím se Tobě k boku bok;

pak nebudeš mě zvedat k políbení;

já Tebe sám dovedu celovat;

pak nebudeš se shýbat k práci denní,

já sám za Tebe budu pracovat.

Pak žít Ti bude blahém ve pokoji,

a ruce Tvé, což poslední mé přání,

nebudou strádat při lopotném znoji,

brž pnout se k objetí a ku žehnání.