63. Na hor chlumy, na nejvyšších čela

Na hor chlumy, na nejvyšších čela

Skalin lezu před svou nesnázý;

S břehů k spádům, z hlubin na srázy,

Jako srna střelcem ovdovělá;

Však mne i tam tráplivého smělá

Milka ruka ještě sprovázý,

Prstem chytrým líčíc obrazy,

Jak by Ona před očima chvěla;

Kliď se zběhu šalný, vzdorně řkoucý,

Kráčím na kraj příkré strminy,

Tu tě, tu vás vrhnu ňádra žhoucý:

Již již padám klna lidi, bohy,

Anť se, ó div, v lůnu roviny

Státi najdu, neurazyv nohy.