65. Žely vedu, že tak mého ducha

Žely vedu, že tak mého ducha

Obmyslela chudo příroda;

Neblahá ta často nehoda

Jako káně útrobu mi kuchá.

Kdo vlásť můž, když berla jeho krucha?

Kdož se bojí, když meč nebodá?

Střepinám se nikdo nepoddá,

Aniž zrakům zlíbí step se suchá.

Leč ty stesky k nebi nerunou,

By mne osud zdobil korunou:

Ty má vlasti, předmět jsi mé tužby;

Kéž dle srdce ti zdíť mohu služby!

Kéž ti snésti vítěznou moc s hůry,

By tvou slávou zněly světa zvůry.