66. Hrůzou tužby puzen neskrocenou

Hrůzou tužby puzen neskrocenou

V lesy temné jdu a doliny,

Dlím, zas prchnu, jak kdy Erynny

Vzteklé vinu bičem ohně ženou;

Zemdlen játra chladnou zřídla pěnou

Hasým klesna v šťastné byliny;

Skrýš, můj nocleh, kde lkám příčiny

Strasti, lyrou želem nastruněnou.

Já jsem snad zde, jen bych upěl, stvořen,

Však schni, jen schni žití mého kořen,

By slib splněn spíš a žel byl zmořen.

Měj se dobře, čistý, krásný květu!

Já jdu předkem, Míno, píti Lethu,

Bych tam lépe porozuměl světu.