67. Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!

Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře!

Nastup mužně cestu života;

Kde tě koli osud zamotá,

Týž buď bohu, sobě, pýše, chatře;

Miluj vlast, a horli ohněm spatře,

Kdeby pravdu polkla mrákota;

Hlasem, který skály stroskotá,

Slovanství kaž hluché vůkol Tatře.

Mne nech zatím, v hájích, po oudolí,

Mezy zpěvy křovin tichými,

Bloudícýho s sladkým srdce trudem;

I mně nebe osudilo rolí,

Tu, bych válku s ňádry vlastními

Veda, Dunaj množil očí proudem.