7. CITY VDĚČNOSTI. (1.)

Jak v souhlasu stroje hudebního

Jedna vezdy strůna zvučněj zněla,

Tak v mém srdci mezi city všemi

Jednoho se citu záře skvěla

Nade všecky.

Ty, jenž zrozen k slávě města svého,

K štěstí’s vedl vlast tu rozmilou;

Otcem města byl jsi, dnové jeho

Tebou obdrželi bláhu svou. –

Za to celé město Tebe, pane,

Štítem svojím býti vždy uznává,

Za to celé město Ti oddané

Neuhaslé na vždy díky vzdává.

Však co já mám říci? jako synu

Největší jsi dobré mně prokázal!

Ty jsi radou svojí vedl k činu,

Kde já s pochybností „kam?“ se tázal.

Tys mne vedl na života dráze,

Kde já opuštěný neznal co počíti;

Tys mne vedl – zmizely nesnáze,

A já opět mohl dále jíti.

Co mám říci? Jaké díky vzdáti,

Jenž by dostačily skutku Tvému?

O, bys mohl city srdce znáti,

Slova nejsou dostatečna jemu!

Bez Tebe co bych byl počal sobě,

Celé štěstí své, své živobytí,

Vše já děkuji, o pane! Tobě,

Vše čím jsem, i čím mám ještě býti.