7. CITY VDĚČNOSTI. (2.)

Kdyby bylo harfě mojí dáno,

Pindarova jako lyra zníti –

Pak, co srdce nejvnitřněji cítí,

Mnou by mohlo býti zvěstováno.

Však ach není mně to přáno,

Žádnému to nelze vysloviti!

Od toho jen, který v naše zříti

Může srdce, jestiť to poznáno.

Neb co otec po života dráze

Tys nás vedl v naší mladosti,

Ukázals nám cestu ke ctnosti,

Nikdy si nepatřil na nesnáze

Stavu Tvého. Protož taky kanou

Nám po lících vezdy slzy vděčné,

Proto v srdci našem vděky věčné

Jenom Tobě, otče, vezdy planou!