7. Košatých stinnou šel jsem cestou klenů,

Košatých stinnou šel jsem cestou klenů,

větvemi plálo světlo růžové,

a stromořadí přítemnělou stěnu

zdobily kaple cesty křižové.

Obtížná chůze! Větřík nezavanul,

do vrchu cesta, parný leta čas...

U jedné sotva že jsem kaple stanul,

již druhá v dálce se mně mihá zas.

Za sebe hledím, co již překonáno,

a co mi cesty ještě zbývá jít,

než dojdu tam, kde v líci Krista psáno:

„Zde jenom pravý najde člověk klid!“ –

Tak v dráhu žití člověk nazpět zírá,

v před naděje ho vábí růžová,

cíl hledá, kde se splní tužeb míra,

a život – jak ta cesta křižová.