7. LISTOPAD 1917.

Vichřice strašlivá... Leč ze tmy, z hniloby

uhnětla silný stát – a lidu drahý, blízký.

A uvaž: nebýt jí, co s námi bylo by,

když na lup Evropou se pustil zloduch nízký?

Ba, lépe chápeš dnes: ti s rudým praporem

a s písní Petrohrad kdo carský šturmem brali,

ti nejen za svou věc – i za nás, naši zem,

za život našich Čech tam tehdy umírali.

Když zrno zaséváš, zda víš, čí skojí hlad

chléb z něho zrobený, ať kamkoli je vsiješ?

A které země syn ti bude děkovat,

za volnost člověka ať kdekoli se biješ?

Vždyť zlatý slunce jas na celý padne svět,

když bouře očistná mrak dusný rozervala. –

Tu ruku pohladit, jež, tuhnouc, naposled

tam v mlze podzimní se tenkrát zaškubala...