7. Otci.

Otec seje na svém poli,

seje zlaté semeno,

vroucím slovem nebe prosí,

aby bylo zmnoženo.

Ale zem to símě vzala

povinnou jak sobě daň,

nikde známky o množení,

pustá dlouho stála pláň.

Otec žasne, již se hrozí,

tu že práce zmařena,

tu že símě bez ovoce,

naděje že zkažena.

Brzy ale zem se šatí

krásným rouchem naděje,

símě roste, sliby dává,

k ovoci že vyspěje. –

Zelená se duše moje

mnohém, mnohém po roce,

nuže plesej, otče milý,

jistě vydá ovoce.

Zlaté símě slova tvého

v zlatý klas se promění,

slzy, péče, mozoly tvé

ourodou svou odmění.