7. Pomněnky.

Co krásného oko moje

V světě spatřuje,

To mě vždycky na mou milou

Upamatuje.

Když na poli květ modroučký

Spatřím na lenu,

Na Haničku modrookou

Hned si zpomenu.

Vidím-li v naší zahrádce

Z jara růžičky,

Myslím si: Takové měla

Hanna tvářičky.

Když na sadě zralé třešně

Se červenají,

Hned mi usta mé Haničky

Připomínají.

V zimě když bělavý lníček

Přede matička,

Zpomínám: Takové vlasy

Měla Hanička.

A když po rybníku panském

Labuť vesluje,

Krček její běloučký mi

Připamatuje.

Vidím-li, an vzhůru pne se

V lese jedlička,

Myslím si: Tak byla zrostlá

Moje Hanička.

Když v tom našem kostelíčku

Vidím anděla,

Myslím si: Dušička její

K nebi letěla.

Když na kvítí v létě zrána

Skví se rosička,

Vzdychnu: Toť je na její hrob

Krásná slzička.

A když nad hřbitovem naším

Vstává sluníčko,

Zvolám: Někdy z hrobu vstaneš

I ty Haničko!