7. Rozprostřela chladná noc

Rozprostřela chladná noc

Nad lesy bezhvězdné roucho;

Studený vál vítr lesem

A po listí starých dubů

Tuhly tiché slzy noci.

Skryla zvěř se do svých doupat,

Spalo ptactvo v teplu hnízda,

Jen dvé ještě dravých ptáků

Bdělo v stínu černé jedle,

Po kořisti číhajíc.

Po kraj lesa, pode skálou

Stojí dvé zlých zákeřníků,

Jinoch jarý, šedý starec.

„Co se bělá,“ vece jinoch,

„Co se bělá cestou s hory?“

„„Snad to Lůna pobluzuje

Ve vrcholích tmavých jedlí;

Nebo labuť časně vstává.

Snad dokonce z dalné vlasti

Druh jde tebe navštiviti,

Či milenka k tobě spěje.““

Zachvěje se jinoch jarý,

Odhovoří jemu tíše:

„Ba jest to jen nový sníh,

Dávno zašla bílá Lůna,

Labutě již pryč odtáhly,

Vlasti neznám ani druha,

Milenku jsem neměl žádnou.

Vlastí mou jest temný les,

Druhem meč můj ocelivý

a mou mílkou černá noc.“