7. Slavík a růže.

Usmála se na den jarný zoře,

Zahlídla se v růži na úpoře.

Zahlídla se, láskou zahořela,

K růži vzdychla, píseň lásky pěla.

Po hrdličím švehotala hladce,

Po slavičím klokotala sladce.

Drahá sestro, jak jsi přeblažena,

Jak jsou vzácna veškera tvá věna!

Celý svět se s láskou k tobě toulí,

S láskou toulí, s radostí se choulí.

Kdo tě spatří, celý v slasti plove,

Tebe chválí, královou tě zove.

Odvětila na to krásná růže:

Ach kdo blažen jako ty býť může?

Já tu květu v radost zlému světu,

Na čas kvetu, ale vadnu v letu.

V letu vadnu a hned celá chřadnu,

Až pak na dnu syré země padnu.

A ty znova každým dnem se rodíš,

Znova rodíš, znova radost plodíš!

Takto růže těžké hoře vedla,

Hoře vedla, od žalosti hnědla.

Slyšel slavík tyto bolné žely,

Bolné žely, co šly jako střely.

Vzplanul v lásce k rozželené krásce,

Vzhořel tužbou býť jí věrný strážce.

A svou tužbu vydal v sladkém zpěvu,

V sladkém zpěvu růži na úlevu.

Sličná růže, přijmi ty mne v službu,

Ulahodím ti tvou těžkou tužbu.

Jenom tobě k službě státi budu,

Dobou jinou světu nezahudu.

Růže se tím rozkochala v nitru,

A svou rozkoš projevila jitru.

Odtad slavík vydává své hlasy,

Když se růži vrátí květné časy.