7. Uložili k nebes míru

Uložili k nebes míru

tvoji milou, krásnou hlavu,

a tvé věci jako odkaz

poslali nám ve dálavu.

Lítostivé slzy draly

z očí se nám v hrozné muce,

když jsme památky ty drahé

zbožně brali ve své ruce.

Na všem lpěla tvoje bytost,

spočívaly oči tvoje,

všecko bylo svědkem slastí,

tvojích žalů, nepokoje....

Hodinky jsme nařídili

v paměť na tu chvíli svatou,

kdy tvé srdce dotrpělo, –

na hodinu půldesátou.

Mezníkem je v našem žití

večerní ta hrozná chvíle;

od ní čas víc nečítáme –

bez něho už dojdem cíle.

S ostychem jsme v ruce brali

prsten zlatý, dárek lásky. –

Zda jsi v poslední hodince

vzpomněl svojí černovlásky?

Cítils, jak to mladé srdce

plakat bude usedavě,

modliteb a polibků co

pošle tvojí mrtvé hlavě?

V posled dýmčičku jsme shlédli

a s ní váček naplněný. –

V kuchyni jsi vždy z ní kouřil

v koutě stolu blíže stěny.

Říkals: starosti vše, strasti,

deroucí se myslí v hloučku,

do vzduchu že rozplynou se

z dýmky kouře ve kotoučku.

Líbali jsme ve vzpomínce

dýmčičku tvou, váček plný;

naším ňadrem otřásaly

zoufalého pláče vlny.

Zdrceni jsme pohlíželi

v prázdný koutek, nám tak známý; –

bylo v něm až k smrti smutno,

jak by hořce plakal s námi.

Starosti tvé, všechny žaly,

bolest vzali bychom na se,

kdybys z dýmčičky své kouřil

v koutku u nás, hochu, zase.

Což by všecko oživlo zas! –

Kdož by mezi námi stýskal:

v nás by štěstím jen jen hrálo,

koutek radostí by výskal.