7. Úmrtí panny.

O jak krásně skonala!

Hoře jestě neznala.

Zbledla jako luna,

Dozněla jak struna,

K políbení anjela

Líbezně se zachvěla.

Jaková to blažená

Dála se s ní proměna!

Prosta zlého zmaru

Ve květoucím jaru

Přešla v Boží zahradu

K pověčnému omladu.

Duše její nevinná

Byla morská hladina.

Nebydlelo v duši,

Co klid svatý ruší.

Zála mír jak jahoda,

Byla pouhá lahoda.

Všady z ní jen vála slast,

Jakou chová nebes vlast;

Ošemetná ceta

Bezbožného světa

Jako divem uleklá

Do svých pout jí nesmekla.

Ve svátečném oděvu,

Při anjelském prozpěvu,

K ustavičné chvále

Nebeského krále

Ve všech cností oboru

Ubrala se nahoru.

Ó teď sestup, světice,

Dolů s věčné božnice;

Obletuj nás v tísni,

Uč nás svaté písni,

Ať již teď tam bydlí duch,

Kde se věčný jeví Bůh.