73. Měsíc.

Tuhle stojím a čekám, až měsíc mi vyjde,

An zavřel již den k smutku mi světla vrata.

Noc tu o zem jako o spící klade závoj o dítě,

A v rose pláč tajný co vdova slunka roní.

Svět vůkol se tají, kvítí oči líně zavírá,

A v chrastí šplouná své k nebi prosby potok.

V niv krytbách již hnízdo hledá spustiv se skřivánek,

An brouček svitavý v růži kolébku našel.

Výše a výše pořád vyvstává množstvo odevšad

Stínův a vráží jak tlupa na mne vrahů.

Ó vstaň světlo milé a zapuď nepřátely tyhle

A sjednej souzvuk v přírodě k tužbě mojí.

Aj temný zarudá blankyt v zábřesku lahodném,

A v skvoucím jak král béře se lůna voze.

Ó vítej mé světlo milé; přítelkyně tužby

Mé vítej! Příchod tvůj moje tesky plaší.

Tvou září stříberný šat na se tvorstvo přijímá

A sladká jak hlas stříbra roní se rosa.

Hvězdy co růže bledé se dvoří nice tobě na poctu,

A z modrých vroucné pozdravy šlou ti jezer.

Zmiznul strach stínův, úsměv prostřel se okolně,

A v lupeních vzchvívá slastmi všaký se šelest.

Ó preč strasti se ber! preč, preč myšlénky se berte

Neblažené, dejtež místo blahosti čiré!

Jak hvězdný tam lúnu obor přátelsky přijímá!

Jak svou stříbernou loďku blahostně veze!

Ó nechť loď tak mého žití do přístavu svého

Dojde a nechť vítá v slasti mě přátel obor.