74. O ty drahá, o ty velesvatá

O ty drahá, o ty velesvatá

Tisícleté doby památko,

Ukázalas, že jen pozlátko

V lidské cnosti skví se místo zlata.

Rajská se nám otevřela vrata;

Vypuklo nám sličné poupátko,

Leč to blaho bylo převrátko,

Z paláců nám zbyla bídná chata.

Vrah náš ceně matném po penízku

Naši slávu mněl býť psánu v písku,

A chtěl sníť ji jednou ruky čárou.

Leč mu vyšla pýcha holou párou.

Bůh i tenkrát vedl světa správu,

Na vzdor vrahům ustrojil nám slávu.