75. Nad Slávií má se chvěla duše,

Nad Slávií má se chvěla duše,

Proudem když se na ni valil vrah;

Teď již dobyl svatyně si práh,

V jejím lůně jeho střela, kuše.

Slibu svého hrdý Teuto zruše,

Zrak mi vyžeh – zbudil věčný strach;

A hle národ mocný – on již plach –

Také slepna, třesa se a hluše.

Ach mé srdce i v tom smutném rumu!

V tobě býval nové síly zdroj –

V živém citu, oudech, v jasném umu.

Zdali vyjdeš opět na život?

Zanikne-li s hroznou smrtí boj?

Doufej! i mě kojí mladý rod.