77. Země povrchek byl bludem mámen,

Země povrchek byl bludem mámen,

A mým slovem slunce svítilo;

Citem srdce mé se rozlilo,

A již měklo, co dřív bylo kámen.

Již již života se jevil pramen –

Však žel, peklo zas jej zkalilo;

Vše se opět mrakem pokrylo –

Mne jen vynes k nebi ohně plamen.

Dluh můj splacen; z této jenom říše

Duchův ještě vlasti do luhů

Tato slova duše má ať dýše:

I znič jednou již ty kruté jatky,

Vymkni srdce, ducha z okruhů –

A hleď přírody co svaté matky.