8. Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé

Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé

Jak vánek větve suslivý provívá,

Aneb jak svíží bublem se ozívá

Potůček, vlaže kvítky modrohlavé:

Tu ještě sedě v lásce rozjímavé,

Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá,

Ji samu vidím, slyším; mé vinívá

Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé:

O, proč tvá darmo krásná léta hynou?

Dí ona, k čemu slzí potokové

Z unylých očí neustále plynou?

Pro mne ty neplač; nebo moji dnové

Jsou věčni, a mé oči zbyvše lesku

Tam věčnému se odemknuly blesku.