8. Krásný jest zvuk, který vychovaly

Krásný jest zvuk, který vychovaly

Venku ruky samé přírody,

Mnělbys, že se z krovin hospody

Vlaských mistrů, chrámy z lesů staly;

Krásnější ten, jemuž muzy daly

V lidských oustech již i svobody,

Kde se smysl v zpěvu lahody

Míchá, aby sluch i duši jaly:

Ale znám zvuk jeden tichý, krátký,

Než tak plný, pronikavý, sladký,

Že vše jiné v něm se spojují;

Slyším, slyším ho hle líbě znící,

Když si řeknou srdce milující

Prvníkráte: „že se milují.“