8. LISTOPAD.
By Karel Mašek
Nad Bílou Horou Vlasti duch
se nese ranním šerem...
Již dávno stichl onen ruch
ve těžkém smutku sterém,
jenž před stalety zde se nes –
však ani hlásku k Praze dnes
se nenese tím směrem.
A z Prahy zvolna prchá sen,
den slavný klidně vzchází,
ač budíčkem je zahájen:
to v hlučný buben frazí
hřmí starostlivý novinář:
„Ó Čechu, zastři smutkem tvář,
viz, co ti k slávě schází!“
„Jen nesvár roste ze tvých niv
a zkáza tvoje bují,
tví nepřátelé jako dřív
se vlastí roztahují,
však nejhorší z nich dobře znáš:
to ti jsou, kteří žurnál náš
v svých listech kritisují!
Ó potři nejdřív tuto saň,
sic zhyneš bídně, bídně,
ta uvalí ti krve daň,
až navrátí se z Vídně!“
Však občan zvykl na ten hřmot
i nestará se o život
a dále dříme klidně.
Pak vstane, aby zapálil
svým bohům oběť denní,
ve vlastním „já“ mu plane cíl,
víc v světě pro něj není,
tím nechť se řídí všechen lid
a uzříte, jak blahobyt
se v celém světě změní.
A toto „já“ když klidno pak
též po zábavě touží,
tu dlužno něco najít však,
co jménu ke cti slouží –
tu vzpomínka je náhle vhod
na českou zem a na národ,
tu zápal v duši krouží.
I přijde jednou pánů pár,
má rukavičky bílé
a z očí plá mu svatý žár
a řeční: „Přišla chvíle,
kdy dokázati, lide, máš,
že ještě mocně plápoláš
v své netušené síle.
„Po dvě stě let, ach! dřímal Čech
po bělohorském boji,
však teď po trapných zápasech
se k novým vzletům strojí –
ó v nerozborný spoj se pluk,
zjev, že jsi Husův, Žižkův vnuk
a přispěj hřivnou svojí!
„Hle, ku národní slavnosti
se družstvo naše chystá –
a pevně doufá, vašnosti,
že pomoc vaše jista...“
A občan zlatku klopí rád
a přijde se pak podívat
též v zábavy té místa.
A zří, že vskutku probuzen
Čech z dávné netečnosti,
tu ruch a život všude jen
a vřelých řečí dosti –
ó vítězný to den je dnes,
a proto, dámy, v tance, ples,
než bude – po slavnosti.
Však dnes musíme sticha být,
by jásot bez otěží
těch nevyrušil mrtvý klid,
kdož v Bílé Hoře leží.
A sama dál tu smutnou pláň,
kde platili jsme krve daň,
Vlasť zadumaně střeží.