8. listopad 1620.

Chladný zavál vítr od západní strany,

zavál nejchladnější dobou listopadu,

že na Pražských věžích od bouře a chladu

zvony zavzdychaly jako temné hrany.

Chladný zavál vítr, a ta mračna černá

prach a písek zhoubně v sobě ukrývala,

na kotoučích prachu černá zráda spala,

jako cizoložka hanby licoměrná.

Chladný zavál vítr, skučel na vše strany,

a uvadlým listím bouřlivě zahrával,

jímž pod Bílou horou kolébku vystlával

pro ubohé Čechy, bratry Moravany.

Chladný zavál vítr, – druhý den na ráno

už si bujná chasa u kolébky hrála,

do očí však zráda prach jim sesypala,

a tak bylo množství dětí pouspáno.

A ty mrtvé děti nezná nikdo více,

ale zráda posud v oblacích přebývá,

dosud ranní hvězdu lásky nám zakrývá,

jedna smí jen svítit, svítí – večernice! –

Přijde ale doba, přijde, – snad už tady,

zavoláme bratry, zjiskříme své zraky,

co nám zrádní lidé zradou učinili,

mečem svaté pravdy učiníme taky.