8. Můj vonný lese! tvojí vábné šeři

Můj vonný lese! tvojí vábné šeři

otvírám duši jako příteli;

u tebe srdce znova v štěstí věří

a rány jeho tvůj klid zacelí.

U tebe není řeči lícoměrné,

zde klam ni šalba světa nehněte;

zde vše tak prosté, nelíčené, věrné,

jak křišťálová duše dítěte.

V naruči tvojí, ve tvém vonném dechu,

co štěstí pravé, znova pocítím,

a z jeho jasu na tvém kyprém mechu

paprsky luzné v duši zachytím.

S úsměvem na rtech, jak tam jiní kluší

za slávou, statky – zraky pohroužím;

já mám své písně, jaro, teplo v duši –

a po bohatství jiném netoužím.