8 To bylo krutější než umírání

To bylo krutější než umírání

a v mrákotách mnou projížděly nože.

Však ty, jenž hrůzu, v ní dals požehnání,

ó přísný příteli, můj bože!

Mně duši rvali, zarostlou v mé tělo,

a já se smál, by nezřeli, jak strádám.

Teď běhu běsnění v mé údy vjelo,

že málem dechu nepopadám.

Mám nový pohled v pročištěném oku,

mé srdce pádí, dálkou rozžízněné,

a náhlý hlad mých nenasytných kroků

mne pod obzory vyšší žene.

Teď, zvídavostí prahna, v před se dívám,

mám chodce rád a volám za tuláky.

Vše dýchá obrodou, a díkem vzývám,

jež nad hlavou mi letí, mraky.

Já zdravím ty, kdož odvrhli své štěstí

a běží nad svým životem a smrtí.

Já zdravím ty, kdo ve statečné pěsti

své lidské srdce drtí.

Kdo o nic nepřišel, je žebrák chudý;

jsi bědný, pokuds v bídu neupadl.

Jak ten, jenž mateřské se dotkl půdy,

já, dítě strasti, strastí zmládl.

Jak miluji tu, kde jsem zrozen, půdu!

Je setba má, a nevím, kdo ji požne.

Já lecčíms byl a nevím, čím že budu.

A ještě vše, je vše zas možné!

Ten, komu nikdo neumřel, ví zpola,

ví z doslechu, jak nádherné je žíti.

Já zdravím ty, jimž smrti gloriola

kol hlav a bojů svítí.

Boj láká zas. Vzdán tobě, duchu, cele,

jenž přese mne ses krupobitím přehnal,

poct levných nechci. Dej mi nepřítele,

jenž, se mnou zápole, by žehnal!

Dej lásku hrdinnou a hloubku větší,

přej síly víc, nežs dosud ve mne vylil.

Kams na vartu mne vysuň, v nebezpečí,

bych, čele přesile, sám sílil.

Jsem nástroj tvůj. Mnou hřímej, kvil a plesej –

až posud příliš sebou já byl zmámen.

Tvé křesadlo jsem. Bij a tluc a křesej,

by ze mne světelný šleh plamen.

Vše vezmi mně, jen něco darů ponech:

sluch v hloubku, výšin řeč, tep cizích strázní –

a vědomí, že v svých kdys polotónech

hlas můj též kolozpěvem zazní!