81. Potěcha.

Zármutkem ztemněl zrak můj, obklíčila ňádra

Náramná, brzké již smrti věštka, bolest.

Srdce opuklo hořem, líbá mne odeznala čáka,

V temné již všeliká tužba ulehla navi.

Po všem již veta jest, rod můj mi nepovstane více,

Vizte jenom, nad ním jak hrobové se sypou.

Co vděční synové na hrob sbírejte mu kvítka,

Ať ví svět to, že zná k svým rodinám se Slovan.

Takto vzplakal jsem já a z očí mi ukápaly vláhy,

An s výšin ozval hlas se Cyrilla nebes:

„Těchto želů’s již dosti vylil. Již na dně povídá

Na hlubokém mrzutě tvé hoře vodstvo rybám.

Mníš ty, že jest mocné ukráceno rámě Všeotce?

Mníš, že jde tou cestou, jak mu ji vytkli vrazi?

Jak nad zem blankyt, tak ční jeho nad světa moudrost.

Čiň, co ti možno konať, dál Bohu všechno poruč.“