9. Citové vděčnosti k odchodu učitele.

Zajde slunko za tmavé hor stěny,

Ztemní den se, zhasne jeho svit;

A již v náručí, ach! trpké změny

Budou trudných synů srdce bít;

Žádná slasť na světě stálá není,

Každou zmaří závistivý trud,

Dnes je blaha kvítko v rozvíjení,

Zejtra strhne je zlob divý prúd.

Toho důkaz naše srdce cítí,

Neboť s mužem, jenž nás k dobru ved’,

Tam kde jasné pravdy světlo svítí,

Žijem dnes co žáci naposled.

Ó, to byli pro nás blazí dnové,

Ty když, pěstiteli milený!

V mladých prsou budě city nové:

Ved’s nás k znání svaté Uměny.

Ó, to byly pro nás blahé chvíle,

Tvá když, dobrý učiteli! péč

Vázala nás v dědictví přemilé,

V slavných předků libozvučnou řeč.

Vyplň hlase, z duše zkormoucené

City vřele dobrodinci jev,

Ztvrď, že synové jsme Slávy kmene,

Že nám v žilách vděčná proudí krev.

Drahý! vděk, jenž prsa kojí,

Přijmi od nás, věrných žáků svých;

Lepší odměnu za snahu Tvoji

Bůh dá Tobě jednou v nebesích.

Morava nečeká déle –

Nás prochvívá bol a žal,

Ztratiliť jsme učitele,

Jehož každý miloval.

Srdce k Tobě láskou planou,

Tys nás k vědám, k umám ved’;

Slze s očí všem nám kanou,

Žijem s Tebou naposled,

Dnes co žáci naposled.