9. Co zní tak toužně večerem,

Co zní tak toužně večerem,

že slzou oko se zalívá?

To bílá labuť v jezeru,

pohřební píseň sobě zpívá.

V těch zvucích jaro s poupaty,

svatvečer citů jimi chvěje,

že mramor moh’ by oživnout,

a předc se smrti šíp v nich kreje.

Ten večer sám se rozplakal,

když nápěv mrtvé touhy slyšel,

a lkal tak smutně olšinou,

že měsíc jako mrtvý vyšel.

Ba, od té doby večer vždy

tak toužně-bolné stesky vede,

že v píseň vlít, byť krví psal,

to předce nikdo nedovede.