9. Do památníku.

Marně těkám lučinou kvítečků významy něžné

lásky okem zpytujíc, ach, jediného nevím,

jenž-by, bratře, jevil, jak něžně milosti horoucí

v utrobě mé se koří obrazu tvému plamen.

Zvím-li, uvaď kvítek, kudy neštěstí syna nesla

smutná zem. Jediný růže drahé, zbořenin

ráje zbytky milé, lístek chráním pouvadlý;

naň srdcem vyroním jednu slzinku krve,

ať, cokoliv spojilo v šťastné době vlasti milence,

tobě vždycky milou teď na památku poví:

Bůh, ctnosť a vlasť!