9. Je to hrozné pomyšlení,

Je to hrozné pomyšlení,

nesmírný nás chvátí žel:

nevíš, že byls na světě kdys,

že jsi otce, matku měl.

Že jsi se jim na vždy ztratil,

že tě kryje cizí zem,

že byl život, jejž jsi dožil,

vzácným pro nás pokladem.

Že nás rmoutí, jak to štěstí

mohlo žít jen na krátce, –

že je na vždy, na vždy konec

rozkošné tvé pohádce.

Nevíš v bezehvězdném temnu,

kde máš nekonečný klid,

nám že v vzpomínkách je teskných

stokrát denně touhou mřít:

Po rozkošné po pohádce,

blaživší nás v rozkvětě, –

a jak nás to k smrti souží,

že víc nejsi na světě.