9. listopadu 1620.

Jitro. Těžká mlha leží v kraji,

ze záplavy její šedé

černé stíny stromů prokmitají.

Rozbrázděná cesta vede

v pustých polích, bahno svítí po ní

v kolajích i ve šlépějích koní.

Polnice jek zvučí v dálce kdesi,

rozléhá se v mlhách, pláče, děsí.

Podkovy tam třeskly o kameny,

vylét z pole havran vyplašený,

zakřičel a pluje,

přes bahnitou cestu odletuje.

Bídná víska v údolí se skrývá.

Zříceniny. Popel sotva zbývá,

černé stěny z vyloupené chaty.

Prázdné dvory zejí – mezi vraty

hladový pes vyje.

Za plotem ční štěpy opálené.

Jen ta mlha, jež se z polí žene,

celou hrůzu kryje.

Čpavý dým se ještě z rumu plíží.

Stranou zbyla jediná jen z chýží,

nejchudší snad. Lupiči když vpadli,

vyžehli ves, loupili a kradli,

hnízda toho nevšímli si ani.

Co v ní najdou? Přešli, plivli na ni.

Pod zčernalým stropem, kde jen stěží

možno dýchat, raněný muž leží.

Zkrvácený šátek na čele má,

z kalných očí hledí bolesť němá.

V rohu lůžka sedí stařec sivý,

mlčky sedí, smutný, úzkostlivý.

Teskné ticho, až to duši svírá. –

Polnice jek v tom se ozval v dáli.

Raněný zved’ hlavu, paměť sbírá

a ty vpadlé oči vzplály.

„Co to bylo?“ ptá se. „Duní temně

pod kopyty koní syrá země,

slyším šavle o třemeny bíti.

Kdo to? Kam se řítí?

Otče, hlédni oknem. Po loupeži

hladové zas vojsko do vsi běží?“ –

Hledí starý otec: z mlhy šedé

smutný průvod jede.

Zástup jezdců po cestě se žene,

předhání se v poli – do úpadu

šlehá, bije koně zapěněné,

plné vozy těžce duní v zadu,

náprava se láme od nákladu. –

„Poznáváš-li, otče, kdo to jede?“ –

„Zastříkán šat blátem, tváře bledé,

hrůza hledí všechněm z obličeje,

úzkosť jimi chvěje.

Poznávám je, ano! běda, běda!

král náš, král to prchá, páni za ním!

v útěku svou spásu král náš hledá!“ –

Raněný se zvedá s namáháním,

s čela strh ten šátek zkrvácený,

potácí se, chytaje se stěny

dovlékl se k oknu. – Vidí, vidí:

cestou v mlhách prchá smečka lidí.

Pára stoupá ze spocených koní,

podkovy v zem bijí, šavle zvoní,

řinčí těžké vozy. Jedou kolem,

v trysku dál se předhánějí polem.

Z mlhy jedou, do mlhy se řítí,

strach je žene, hrůzou oči svítí,

jako přízrak hrozný mizí v dáli, –

stínem jen se postavy jich zdály. –

Zapadli už v mlhách, jenom temně

ještě duní udupaná země.

Černý havran sedá krákoraje,

na rozrytou cestu do kolaje. –

Vzešel mrak, stín padl na krajinu.

V chatě ticho, smutné ticho bylo.

Starý otec hleděl v oči synu,

zoufalství ty oči zakalilo.

„Vidíš, kterak venku tmí se?“ praví.

„Přes oblohu mrak se žene tmavý,

bůh to rozhněvaný tvář si halí,

neštěstí a hrůza, nové žaly

v kraj se valí.

Prchá král – co my si počnem’, chudí? –

Co si počnem’?“ vykřik’ znovu temně.

„Prchněm’, synu, z nešťastné té země!

prchněm’!“ – A syn jako když se budí,

přetřel oči: „Kam my bědní chceme?

Kam před svojí bídou uprchneme?

S námi bude, – s dětmi bude vzrůstat, –

král, ten může prchnout, – my jen zůstat!“