9. Měsíc stojí s zesinalou tváří

Měsíc stojí s zesinalou tváří

Nad zroseným mrtvotichým hájem,

Mdle se mladé jedle lesknou v jeho záři,

Pookřálé nově vzešlým májem;

Nad modrými lesy visí mlhy šedé,

Jako truchloroušky v mrtvých kobce,

S těmi mhami tihnou stíny bledé,

Hvězdy tuhnou, co světlušky v hrobce.

V temnotách se shluklých chodec brodí,

Kolem sebe stuhlou rukou sahá,

Teď jej víra silná mocně v pravo vodí,

Naděje tam pevná v levo tahá,

Strach a ouzkost teskně jemu prsa zdvíhá,

Spěchá více, hle, snad tam již cíl svůj najde,

Tam se záře jakás semo tamo míhá.

Teď tam došel – nic, tu – sklesne, zajde.

V brzkém jitru najdeš snad již, temná noci,

Se mnou v tmavém hrobě lůžko jedno;

Nad mnou pak bdi věčně svatá moci,

Až mě v chladnou náruč smrti pojme ledno!