9. NA ÚMRTÍ ČESKÉHO BÁSNÍKA.

Smutné vydej zvuky mi varyto,

Hlásati bych mohl žely naše

Nelíčenými i ne cizími slovy,

Jako Záboj ode srdce k srdci.

Přišla bolest v naše jará srdce,

Bolest zlá, i žalost v ňádra naše.

Vzejde slunce; aj, zardí se Sněžka,

Rozední se nade zemi Českou,

Prchne noční temno s luhů Českých; –

V Českých srdcích žely nepominou;

V srdce naše bolest na vzdy vešla.

Nepláčeme proň však pláčem moře,

Ani lkáním zdmuté Vltavy,

Leč proň pláčem šeptem hájů Českých.

Velká bolest velkých nářků nemá.

Bez něj pustý stojí Kliin chrám,

Jako králů kolébka i hrobka,

Slavný druhdy leží Vyšehrad;

Jako shaslá hvězda země naše,

Pustý stojí svatý Karlův tejn.

Nebudou nám více usta Jeho

Hlásati, jak slavně věrnost Česká

Projevila se, kdy s slepým králem

Padesáte padlo reků Českých;

Ani více, jako Jaroslav

Vítězný potřel sílu Tatarskou;

Proto však jej nezapomeneme,

Nikdy, nikdy, leč až někdy v smrti

V chladném loži všecko zapomenem;

Neboť známa jestiť láska Čechů,

Jak jest pevná k učitelům svým;

Vždyť pak Češi svému Husovi

Dvěstěletou pálili oběť.

Tak i naše láska nepomine;

Láska naše, jako žel náš, věčná.