9. Po nočním, hvězdném nebi,

Po nočním, hvězdném nebi,

tou drahou odvěkou,

zamlklý měsíc koná

svou cestu dalekou.

S nadzemské hledí výše

měsíc do daleka,

na zem se dolů, dívá

do duše člověka.

Do ticha hvězdné noci,

tajemné, vyvřelo,

čím za dne lidské srdce

ubohé trpělo.

A měsíc němý svědek

je žalů člověka,

jenž útěchy už tady

na zemi nečeká.

„Ty jediný, tam, věděls’

o utrpení mém –“

hlas žalující slyší,

„smutno být člověkem!“

A teskné slyší hlasy

žalovat do noci,

těch, v úzkostech kdož hynou

sami bez pomoci.

Zří měsíc v lidské srdce,

zří v duši ubohou,

jde nocí, mlčelivý,

zastírá tváři svou.

Těch žalování teskné,

kdož trpí v úzkostech,

k hvězdnému stoupá nebi,

jak těžký země vzdech.

Měsíc se nad ně sklání,

je v bledou líbá tvář,

v jich těžkých snech nad nimi

bdí vlídná jeho zář.

Po nočním hvězdném nebi

jde měsíc, poutník, dál,

tajemství všecka, svědek

on němý, uchoval.

Zří na zem s hvězdné výše,

bolesti divný svět,

v ubohou duši lidskou,

– oh, smutno pohledět.

Ubledlý lidským bolem,

svou cestu dalekou

zamlklý koná nocí

tou drahou odvěkou.