9. Znáš-li ten poklid, jaký vládne v lese,

Znáš-li ten poklid, jaký vládne v lese,

kdy vůní znaven v tichých dumách sní?

Na stromech ani snítka nepohne se

v parný den letní, v pravé polední.

V nejhlubší zášeř prokmitá a vniká

zlatého slunka smavý paprslek;

i brouka k letu vzpruží – poustevníka,

jenž mrzut v mechu chabé údy vlek’.

Nad hlavou jasné nebe blankytové,

a u noh kyprý mechu aksamit;

kol tebe zářné stěny smaragdové –

kde útulnější srdci najdeš byt?

Sem nedoniknou šumné vlny světa,

zde vše jak v onom sadě pravěkém,

než zrodila se na něm závisť kletá,

a Bůh jak s děckem chodil s člověkem.